Žiju a tvořím V ROUBENCE
Chalupu z 18. století nedaleko Hlinska na Vysočině si Kamila Skopová pořídila kvůli manželovi. Po 20 letech se do ní přestěhovala natrvalo a v ateliéru v podkroví píše a ilustruje knížky o českém folkloru.
Můj manžel zatoužil po chalupě, v 60. letech bylo in jezdit o víkendu na venkov a pracovat na zahradě. Já jsem byla proti. Pocházím z Prahy, ale s rodiči jsem jezdila na chalupu do Orlických hor, kde jsem viděla, jak se lidé na hospodářství nadřou, vnímala jsem spíš tu práci kolem než romanticky zašlou roubenku,“ vypráví Kamila Skopová. Sehnat v období Pražského jara chatu bylo skoro nemožné, kdo ji měl, ten si ji držel, kdo se jí chtěl zbavit, ten se poptal po známých. Kamila si dala inzerát do první realitní kanceláře v Praze, že hledá roubenku – zn. kdekoliv. A zrovna tam potkala pána, který ji chtěl prodat, aby si mohl doma udělat topení. A tak si plácli.
Z PRAHY NA VENKOV
Na konci vsi u pole stála roubenka s vyšší střechou, sklepem a spoustou malých budov pro zvířata – králíky, slepice, prase, kozy a suchým záchodem na zahradě. Před zápraží se sotva vešel záhonek, ale Kamile se zalíbila na první pohled. „Domek tu stál už v roce 1840 dle zápisu o výměně pozemků, asi v roce 1928 došlo k jeho modernizaci. Obýval ho rolník a nechal zvednout nadezdění chalupy kvůli většímu půdnímu prostoru k uskladnění píce. Původní strop z kulánů s vymazávkou z plev a jílu jednoduše zakryli, ale asi to neudělali pořádně, protože nám najednou do jídla začaly plevy padat, jak se prkna rozestoupila,“ vzpomíná Kamila na začátky.
NA KAMNA SVÉPOMOCÍ
Ze všeho nejdřív tak opravila strop a postavila kamna. S nulovou znalostí to zvládla za týden. „Kamnáři mi každý víkend říkali, že přijedou ten další, po měsíci jsem se naštvala, rozebrala jsem ta stávající a postavila si je sama. Nevěděla jsem ale, že potřebují vysychat, každý týden se má postavit jedna řada. Ale sloužily 35 let, tak to asi tak zásadní chyba nebyla,“ popisuje. Z Prahy sem s manželem jezdila každý víkend, pak deset let s přítelem, až se sem v roce 1993 přestěhovali natrvalo. „Dostala jsem nabídku pracovat jako výtvarnice v Chrudimské besedě a přítel Pavel dostal místo jako správce divadla, odtud jsme to měli mnohem blíž. A vlastně jsme tu bývali po celý rok, ale až po přestěhování jsme si uvědomili, jak moc to tu máme rádi a líbí se nám život na venkově, i když je těžší než ve městě. V zimě vstanu, nabalím se, proházím si cestičku k dřevníku, nanosím dříví a uhlí a zatopím v kamnech, abych mohla připravit snídani. Ale zážitky jsou tu k nezaplacení – třeba na jaře, kdy začne vonět sníh hlínou a vylézat sněženky a bledule, vím, že brzo začne jaro a zahrada se naplno probudí.”
Ač chalupu koupila i se zvířectvem, dlouho je ale v chlívcích neměla. Hospodářská stavení raději využila jako sklad zemědělského náčiní a odložených pokladů od sousedů, dřevník a venkovní žlab pro prase slouží jako velkorysý truhlík. O květiny se stará čím dál raději, přírodě se čím dál víc obdivuje. „Přítel umíral dlouho doma… uvědomila jsem si, jak tenká linka vede mezi životem a smrtí. Od té doby jsem vděčná za každý den, blízké setkání se smrtí naučí pokoře i vážit si přírody. I když možná je to stářím,“ šibalsky se směje Kamila. Ačkoliv v roubence žije už několik let sama, rozhodně není osamělá, neustále ji jezdí navštěvovat rodina, přátelé nebo zájemci o český folklor. Kamila Skopová ho totiž jako jedna z mála dobře zná, studuje ho už přes čtyřicet let.
OŽIVOVÁNÍ HISTORIE
Přitom k folkloru se dostala náhodou. „Dcera chodila na střední škole do folklorního souboru a já jí pomáhala šít kroj. Tehdy v 70. letech se dělala tematická pásma, hudba a tance s lidovými motivy, já jim vymyslela scénář a ušila reálné kroje, což slavilo takový úspěch, že si mě začaly zvát i jiné soubory. Nejdéle spolupracuji s národopisným souborem Kohoutek, kde tančí můj syn,“ vypráví Kamila. Nikdy nevymýšlela věci jen tak pro krásu, ale zkoumala krajové zvyky, jídla, oblékání, odlišnosti, sbírala regionální pohádky a recepty a časem začala své znalosti i sepisovat do knih a sama si je ilustrovat. Kromě odborných publikací jako Lidová tvorba a Lidový oděv v České republice vytvořila i mnoho knížek pro děti, rodiče a všechny, koho zajímá lidová kultura a běžný život v minulých staletích (Rok na vsi, Hody, půsty, masopusty, Vánoční svátky o století zpátky, Velikonoční svátky o století zpátky aj.). Sepsala i dvě regionální kuchařky: …ale máma to vařila líp a Rodinné stříbro. Tím rozhodně nekončí. „Baví mě dozvídat se nové věci, při psaní si všechno ověřuji a žasnu nad novými souvislostmi či nuancemi problému.“ Stále spolupracuje s folklorním souborem, kreslí kalendáře, píše knihy, ilustrace si črtá tužkou a barví ve svém ateliéru, ve kterém je na rozdíl od hlavní sednice v přízemí dostatek světla. Vlastní pokoj s postelí, pracovním stolem a impozantní knihovnou vytvořila na půdě zahrazením prostoru vedle schodů. Díky velkému oknu má výhled do širého kraje a může z něj i pozorovat hvězdy! Naopak přízemí vybavila v původním selském stylu, většinu nábytku posbírala po sousedech a zrepasovala ho. „Do staré chalupy uprostřed přírody se báječně hodí!“
