Kovařina jako zážitek

Začalo to kdysi dávno u Televizních novin. Roman se jako malý kluk těšil na jejich znělku, protože v ní byl chlapík se svářečskou maskou a odletovaly od něho jiskry na všechny strany. Tenhle obrázek skutečného mužného řemesla si s sebou nesl, když se hlásil v patnácti do učení na kováře. „V patnácti letech málokdo ví, co by chtěl dělat celý život, ale já to věděl,“ vypráví pětačtyřicetiletý chlapík ve stylovém kovářském tričku, které pro něho navrhl jeho syn. „Prázdniny jsem trávil u dědy v Malé Morávce pod Pradědem a nejvíc mě to bavilo v jeho garáži, kterou měl zařízenou jako dílnu. Kdo se v té době nechtěl smířit s tím, že bude vypadat stejně jako ostatní, musel si umět všechno vyrobit nebo ušít… My jsme si s klukama vyráběli trička se Sandokanem, ale u dědy v dílně jsem mohl do něčeho třískat, spojovat různé řetězy, při opékání na ohýnku jsem samozřejmě nechával rozžhavit hřebíky… a pak ta znělka v televizi, to byl jasný impulz!
Bydleli jsme tehdy v Lichnově, což nebylo daleko do Horního Benešova, kde bylo učiliště na kováře, podkováře a renovátora náhradních dílů, to byla moje jasná volba,“ vzpomíná a dodává, že z patnácti spolužáků je dnes asi jediný, kdo se svým řemeslem opravdu živí. I když ani Romanova cesta nebyla přímočará.

Z BULHARSKA DO BUBOVIC

Ve třetím ročníku se jako vzorný učeň dostal za odměnu na prázdniny do Bulharska, kde potkal vzornou učnici Janu. Zvládli spolu vzdálenost přes skoro celou republiku i dva roky vojny a pak mu budoucí tchán doporučil dobrou práci u tehdejšího Dřevospolu. Z kováře se stal truhlář, naučil se řemeslo a dál ve firmě postupoval do marketingu a obchodu, jako kdyby mu neviditelná ruka osudu chystala do cesty všechny zkušenosti, které jednou bude potřebovat. „Ten obchod, to nebylo nic pro mě, z každý strany vám všichni nadávají,“ vzpomíná Roman na vrchol kariéry, kterou raději ukončil přechodem do příbramské firmy na výrobu vázací techniky. „Měl jsem sice míň peněz, ale větší klid a víc času na rodinu, to už jsme měli syna i dceru,“ vypráví. Tady se navíc potkal s kamarádem truhlářem, který si chtěl zkusit vlastní e-shop, a o tom Roman uvažoval taky. Spustili to společně a díky dobře nastavenému marketingu a oslovení správné cílovky jim odpolední byznys začal pěkně šlapat: „Oslovili jsme fanoušky living history a fantasy a vyráběli historické vidličky, nože, kotlíky, dlabané misky a sedátka… Pak samozřejmě přišly dotazy – uměl byste tohle a tamto – a já, jak jinak: samozřejmě, to není problém! Najednou jsem byl v jednom kole, pracoval jsem po práci do noci a o sobotách i nedělích, až už to dál nešlo a rozhodl jsem se ze zaměstnání odejít.“ To bylo před osmi lety, kdy už se ženou bydleli prý v nejmenší ruině, kterou mohli koupit a zrekonstruovat. Chaloupka pod bubovickým kostelem měla malý dvorek, kde si Roman zařídil první kovárničku, ale brzy se ukázalo, že se tam nevejde a v zimě je mu tam zima, a tak si od obce pronajal bývalý hospodský sál. Zpočátku ho živila ze 70 % zámečnická práce, ale postupně začaly převažovat kovářské zakázky na míru. „Lidi už se nediví, že ručně kovaná mříž stojí víc než v OBI, ve vnímání jedinečnosti našeho řemesla se myslím už dost posunuli,“ konstatuje spokojeně.

VE VÝHNI „Až tohle WORKSHOPY A VIDEAuvidí ostatní kováři, budou se smát, že držím kleště ve výhni,“ všiml si Roman fotky. „Něco jsem tam před fotografem dával… no, pravidlo je, že ve výhni nesmíte kleště nechat ležet,“ dodává.

VE VÝHNI „Až tohle uvidí ostatní kováři, budou se smát, že držím kleště ve výhni,“ všiml si Roman fotky. „Něco jsem tam před fotografem dával… no, pravidlo je, že ve výhni nesmíte kleště nechat ležet,“ dodává.

VÝHEŇ Kovář musí ovládat všechny živly: kromě ohně taky vzduch na oživení ohně, vodu, kterou ochlazuje železo, i zemi – dřív se totiž svařovalo s pomocí křemičitého písku.

OCHLAZOVÁNÍ Ukovanou volutu je třeba ochladit ve studené vodě. Stačí k tomu obyčejný kbelík.

OČIŠTĚNÍ Každá vykovaná věc se musí očistit od usazených oxidů železa, nečistot ze vzduchu atd. Žhavý materiál Roman kartáčuje vždy ručně železným kartáčem, zastudena se dílo čistí strojově.

OTVORY PRO NÝTKY Teď se v otvorech ukované voluty třpytí voda, jak kovář ukované dílo zchladil ve studené vodě. Na závěr ale do prázdných otvorů ještě přijdou nýtky.

WORKSHOPY A VIDEA

Posunuje se však i Roman. Ze syna vyrostl multimediální grafik a dcera je vyučená zlatnice, obě děti dál studují a ve svých řemeslech se mohou navzájem všichni obohacovat. (To, že žena Jana je účetní, navíc Romanovi uvolňuje ruce s administrativou.) „Hledal jsem nějaké kovářské postupy na internetu a zjistil, že vlastně nic dobrého není, takže teď zkouším rozjet výuková videa, která bych chtěl umístit na YouTube, abych tak svoje zkušenosti mohl zprostředkovat zase dál,“ prozrazuje nám své plány. „Mívám tady vždycky na rok jednoho učně, který si může všechno vyzkoušet, ale možná bude o náš obor zase větší zájem, než jednes. Na učební obory se sice skoro nikdo nehlásí, ale pak se objeví vysokoškoláci na rekvalifikačních kurzech, protože potřebují něco dělat rukama.“ 
Možná i proto se Roman trefil s nabídkou zážitkových workshopů. Lidé u něho mohou strávit půl dne s vlastní svačinou, nebo celý den, a to už je i s občerstvením a večerní grilovačkou. „Často sem přijde celá rodina doprovázející dospívajícího synka, aby si společně vyzkoušeli kovářské řemeslo. Měl jsem tu doktory, inženýry, překladatele z japonštiny i tlumočnici do čínštiny… je o to takový zájem, že jsem musel omezit zakázkovou výrobu,“ říká Roman. Ale nestěžuje si. „Nemyslím, že to bude věčně,  ale teď je zájem i o firemní teambuildingy, tak proč to nevyužít, každá reklama pro řemeslo je dobrá,“ dodává.

Kovárna Roman Pausch

BROUŠENÍ Tady Roman obrušuje materiál z hranolu.

SPLNĚNÝ SEN Při svařování má Roman na sobě zástěru, svářečskou helmu a rukavice a kolem něho odletují žhavé jiskry stejně jako kolem kováře v dávné znělce Televizních novin. Jak vidíte, i sen malého kluka z Moravy se může splnit, když si to opravdu přeje.

NEJRYCHLEJŠÍ CESTA K NOŽI Úplně vlevo je hotový výrobek — nůž, který už ve středověku uměli vyrobit tak, aby šel co nejrychleji používat. Vedle: základní kulatina, hrot, placka, osazení ostří a kulatina na rukojeť a rukojeť.

DÝMKA „První dýmku jsem dostal jako dárek ještě v zaměstnání. První tabák mi zrovna pěkně voněl, a tak jsem si ji vždy po práci zapálil, něco kovářského kutil a byl šťastný.“